JAK MI ADOPCE ZMĚNILA ŽIVOT - ČÁST 6.

Sofča je kříženec bulla, která se dostala do městského útulku. Na žádost jsme Sofču převzali k nám do dočasné péče, ale to jsme ještě netušili, jaké to bude peklo. Sofie byla využívaná jako stroj na štěňata, která se poté samozřejmě nehodila a byla vyhozena ze svého jakože domova.

PŘÍBĚH ŠESTÝ - SOFIE

V dočasné péči byla několik měsíců, kde to dočasná teta neměla absolutně lehké. Nevydržela ani chvilku sama doma, ničila, shazovala kytky, kousala žaluzie a dokonce byla schopná si otevírat i plastová okna. Bylo to několik měsíců blázince, kdy se se Sofčou pracovalo, prošla kompletním nelehkým veterinárním ošetřením a aktivně se ji hledal nový domov.

Po několika měsících se ji podařilo najít domov, odkud, bohužel, po roce soužití musela odejít. A tak aktivní hledání nastalo znova... Bohužel opět to trvalo delší dobu, než si někdo na stav Sofči troufnul, ale můžu říci, že se ta čekací doba pro Sofču opravdu vyplatila a co se stalo, se zřejmě stát mělo. Má teď milující rodinu, co jí vše učí odznova, má řád a teplo domova.

V novém domově se výrazně změnila, a dokonce může běhat i bez vodítka, protože tady v této rodině opravdu není čas na přemýšlení o blbostech. :)

Zbytek příběhu vám poví noví páníčci:

Hnědej buldozer

To bylo první, co mě i mojí paní proletělo hlavou, když jsme poprvé viděli Sofii na zahradě u paní Markové. Sofie spíš připomínala hnědou čmouhu, hned byla tu a hned zase tam.

Vůbec nevypadala jako ten klidný, válející se pes koukající smutně z fotek umístěných na webu.

Tehdy nás lehce ovládly pochyby, protože předchozí pes byl až božsky klidný, a hlavně mnohem menší. Nebyli jsme si vůbec jistí, zda jsme my ti praví, kdo by takhle silného a energického psa, který má problém s celým světem a trpí separační úzkostí, dokázal zvládnout a začlenit. Ale když k nám přilítla a vrazila nám hubana, až mou ženu a děti skoro porazila, řekli jsme si, že se tuhle výzvu pokusíme přijmout.

Začátky byly opravdu těžké

Nejdříve jsme si Sofi půjčovali na víkend, pak na prodloužený víkend a brali jí s sebou na Křivoklát na chalupu, kde probíhaly první "námluvy" z obou stran.

Upřímně, byly chvilky, kdy jsem lehce zaváhal. Sofi si dělala, co chtěla a přiběhla pouze v případě, že dostala velký stimul ve formě jídla. Jinak bylo nemožné ji hlasem ovládat. Při hrách s lanem byla schopná ho rvát tak, že jí tekla krev z dásní a za nic na světe nechtěla pustit. O neschopnosti chodit normálně na vodítku ani nemluvím.

Myslím, že byla velmi agresivní hlavně v prvních týdnech, což bylo nejspíš způsobeno střídavou péčí a neustálými změnami. Musela mít v hlavě hokej a já jako otec dvou dětí jsem si pokládal otázku, zda je dobrá volba mít doma takového psa a zda jsme si nevzali velké sousto. Přeci jen, neštěstí s nezvládnutým psem je dost a dost a troufnu si říct, že vždy je to z důvodu přecenění vlastních sil majitele.

Hodně trpělivosti, péče a lásky

Výchova takového dospělého psa se separační úzkostí je téměř nemožná a vyžaduje adaptaci psa na rodinu. Pes musí bezprostředně důvěřovat pánovi a cítit se být součástí rodiny. Žádné řetězy, žádná klec.

Moje paní věnovala ale Sofii dost lásky a péče na to, aby začala důvěřovat. Stala se jí takovou psí mámou, i když je paradoxem, že jako vůdce smečky vnímá mě a jsem to já, kdo ji dokáže hlasem ovládat a zastavit. Život je ale neúprosný a moje paní mi to leckdy s hranou naštvaností vyčítá😊.

Sofii jsme se věnovali a věnujeme naplno, ale nebýt spolupráce babičky a dědy ze strany mojí ženy, nikdy by se nám nepovedlo Sofi adaptovat úplně. I dnes chodí Sofča do školky k babičce a k dědovi, kde má k dispozici zahradu a svou klackovou banku pod lavičkou u záhonku s bylinkami. Děda jí tam vybírá ty nejvoňavejší kousky.

Mohu s jistotou říci, že ta zuřivá separační úzkost v té podobě, jakou měla v době, kdy jsme si jí pořizovali, je zlomená. Pamatuji si, co dělala za "tyjátr", když zůstala v autě na benzině sama, než jsem zaplatil za naftu. Urvala se z kšírů a málem roztrhala sedačku.

Když jsme jí nechali samotnou hodinu doma, poootvírala okna, dveře a rozházela půlku bytu. O depresích, které způsobila kocourovi ani nemluvím.

Dnes, téměř po roce od doby, co jsme se viděli poprvé, stačí při odchodu z auta říct "Hlídej!" a odejít nakoupit. Sofi si lehne a spí, popřípadě sleduje okolí. Prostě ví, že jí nikdo neopustí, že je součástí rodiny.

Naše dcery přijala za své a je tam znatelná oboustranná láska. Když nejsou doma, leží u dveří pokoje, kňourá a hledá je. Nedají bez sebe ani ránu.