Sofie v dočasné péči strávila několik měsíců a její dočasná teta prožívala opravdu horké chvilky. Sofinka trpěla silnou separační úzkostí – nevydržela sama ani minutu, ničila věci, shazovala květiny, kousala žaluzie a dokázala si dokonce sama otevřít plastová okna. Byl to kolotoč nepřetržité práce, trpělivosti a náročné veterinární péče.

Po dlouhé době se nám pro ni podařilo najít domov, odkud se však po roce soužití musela vrátit zpět. Celé hledání začalo nanovo. Trvalo dlouho, než se našel někdo, kdo by si na Sofinčinu povahu a stav troufnul. Čekání se ale vyplatilo a ukázalo se, že věci se dějí přesně tak, jak mají. Sofie našla milující rodinu, která jí dala pevný řád, trpělivost a teplo skutečného domova. Její proměna je neuvěřitelná – dnes už dokáže běhat i bez vodítka, protože v nové rodině má hlavu plnou krásných podnětů a na lumpárny už nezbývá čas. 🐾

Zbytek tohoto dojemného příběhu vám už poví její noví páníčci:

Hnědý buldozer 🤎

To bylo první, co mě i mé ženě proletělo hlavou, když jsme Sofii poprvé uviděli na zahradě u paní Markové. Sofie spíš připomínala hnědou čmouhu – v jednu vteřinu byla tady a v druhou zase na opačném konci zahrady. Vůbec nevypadala jako ten klidný, válející se pejsek, který na nás smutně koukal z fotografií na webu.

Tehdy nás lehce ovládly pochyby. Náš předchozí pejsek byl až božsky klidný a o dost menší. Nebyli jsme si vůbec jistí, zda jsme právě my ti praví, kdo dokáže zvládnout takhle silného, energického psa se silnou separační úzkostí a nedůvěrou k celému světu. Ale když k nám Sofinka přilétla a vrazila nám obrovského "hubana", až mou ženu a děti málem povalila, řekli jsme si, že tuhle velkou životní výzvu přijmeme.

Začátky byly opravdovou zkouškou

Nejdříve jsme si Sofi půjčovali na víkendy a brali ji s sebou na chalupu na Křivoklát, kde probíhaly naše první oboustranné námluvy. Upřímně, byly chvíle, kdy jsem váhal. Sofi si dělala, co chtěla, a na zavolání reagovala pouze v případě, že jsme měli v ruce opravdu velké lákadlo v podobě jídla. Jinak bylo nemožné ji hlasem ovládat. Při přetahování o lano byla schopná bojovat tak urputně, že jí tekla krev z dásní, a o spořádané chůzi na vodítku nemohla být řeč.

V prvních týdnech se u ní objevovaly i projevy obranné agrese, což bylo způsobeno neustálými změnami a střídáním péče. Musela mít v hlavičce obrovský zmatek. Jako otec dvou dětí jsem si často kladl otázku, zda je to správná volba a zda jsme si nevzali příliš velké sousto. Neštěstí s nezvládnutými psy je kolem nás hodně a většinou je to právě z důvodu, že majitel přecení své vlastní síly.

Spousta trpělivosti, péče a čisté lásky

Výchova dospělého psa s tak hlubokou separační úzkostí vyžaduje především obrovskou adaptaci a čas. Pes vám musí bezmezně důvěřovat a cítit, že je pevnou součástí rodiny. Žádné klece, žádné izolace. Moje žena věnovala Sofii tolik lásky a péče, že Sofinka začala krůček po krůčku znovu věřit lidem. Stala se její psí mámou. Paradoxem sice je, že jako vůdce smečky vnímá mě a jsem to já, koho poslechne na slovo, což mi má žena občas s hranou naštvaností vyčítá, ale ta hlavní zásluha patří jí. 😊

Sofi se věnujeme naplno, ale bez pomoci a spolupráce babičky a dědy by se nám její adaptace nikdy nepodařila dotáhnout do konce. I dnes chodí Sofča do své "školky" k prarodičům, kde má k dispozici celou zahradu a svou vlastní "klackovou banku" pod lavičkou u bylinkového záhonu. Děda jí tam s láskou vybírá ty nejvoňavější kousky na hraní.

Dnes můžu s jistotou říct, že ta děsivá separační úzkost je zlomená. Pamatuji si, jaký tyjátr dokázala spustit v autě na benzínce, když jsem šel jen zaplatit za naftu – vyvlíkla se z kšírů a málem roztrhala sedačku. Když zůstala hodinu sama doma, otevírala okna, dveře a přestěhovala půlku bytu (o psychické újmě našeho kocoura ani nemluvím).

Dnes, téměř po roce společného života, stačí při odchodu z auta říct: "Hlídej!" a můžeme jít v klidu nakoupit. Sofi si lehne a spí, případně spokojeně pozoruje okolí. Už prostě ví, že ji nikdy neopustíme a že k nám patří. Naše dcery přijala za své a je mezi nimi vidět obrovská oboustranná láska. Když holky nejsou doma, leží u dveří jejich pokoje, tiše kňourá a čeká na ně. Nedají bez sebe ani ránu.

Sofie je neuvěřitelně citlivý, tvrdohlavý a silný pes, který nám každou vteřinu dává najevo svou lásku a chuť si hrát. Je to zkrátka naše třetí dítě. Považuji za malý zázrak, že se nám podařilo najít společnou cestu a vytvořit tak silné pouto plné důvěry.

A co nám adopce Sofie dala?
Získali jsme úžasného parťáka pro každou lumpárnu a potvrdili si teorii, že někdy stačí jen vytrvat,
věřit a zázrak se opravdu stane.

A také to, že v životě si pes vybírá svého pána, nikoli naopak. ❤️