Sofie: Z "hnědého buldozeru" milovaným členem rodiny

Sofie je kříženka bull plemene, která své první měsíce života neměla jednoduché. Do městského útulku se dostala poté, co byla využívána k množení a následně přišla o původní domov.

Na žádost útulku jsme Sofinku převzali do rodinné dočasné péče.

Tehdy jsme ještě netušili, jak náročná cesta nás čeká.

Měsíce práce a silná separační úzkost

Sofie v dočasné péči strávila několik měsíců a její dočasná rodina s ní zažívala opravdu náročné situace.

Trpěla výraznou separační úzkostí. Samotu zvládala velmi špatně, ničila předměty, shazovala květiny, kousala žaluzie a dokázala si dokonce otevřít plastová okna.

Bylo potřeba hodně času, trpělivosti, každodenní práce a také veterinární péče.

Po delším hledání se pro ni podařilo najít nový domov. Přibližně po roce soužití se ale Sofie vrátila zpět a hledání začalo znovu.

Najít člověka připraveného přijmout její temperament i problémy nebylo jednoduché.

Nakonec se ale čekání vyplatilo.

Sofie našla rodinu, která jí nabídla stabilitu, jasný režim, čas a především pocit bezpečí.

A právě její noví páníčci nejlépe popisují, jak jejich společný příběh začal.

Hnědý buldozer

"Hnědý buldozer."

To bylo první, co nás napadlo, když jsme Sofii poprvé uviděli na zahradě u paní Markové.

Na fotografiích působila jako klidný pejsek se smutným pohledem. Ve skutečnosti byla spíš hnědá čmouha – v jednu chvíli na jednom konci zahrady a o vteřinu později úplně jinde.

Našeho předchozího psa jsme měli mnohem klidnějšího a menšího. Proto jsme si v první chvíli opravdu nebyli jistí, zda právě my zvládneme tak silného a energického psa se separační úzkostí a nejistotou vůči světu.

Pak ale Sofinka přilétla k nám a věnovala nám tak důkladné přivítání, že málem povalila děti i moji ženu.

A my jsme si řekli, že tuhle životní výzvu přijmeme.

Nejdřív jen společné víkendy

Sofii jsme si zpočátku půjčovali na víkendy a vozili ji s sebou na chalupu na Křivoklát.

Bylo to období vzájemného poznávání.

A upřímně – byly chvíle, kdy jsme pochybovali.

Sofie si často dělala, co sama chtěla. Přivolání fungovalo hlavně tehdy, když jsme měli v ruce něco opravdu dobrého. Na vodítku se s ní pracovalo obtížně a při hře dokázala být mimořádně intenzivní.

V prvních týdnech se v některých situacích objevovaly také obranné reakce. Po všech změnách a střídání prostředí měla pravděpodobně sama v hlavě obrovský zmatek.

Jako otec dvou dětí jsem si proto opakovaně kladl otázku, jestli jsme nepřecenili vlastní možnosti.

A právě to bylo důležité – uvědomovali jsme si, že nestačí Sofii jen milovat. Musíme také zvládnout odpovědnost, kterou jsme na sebe vzali.

Trpělivost, režim a důvěra

Postupně jsme začali hledat způsob, jak Sofii dát stabilitu a pocit jistoty.

Moje žena jí věnovala obrovské množství času a péče a Sofinka jí postupně začala stále více důvěřovat.

Velkou pomocí pro nás byli také babička s dědou. Sofie k nim dodnes chodí do své "školky", kde má k dispozici zahradu a dokonce vlastní zásobu klacků pod lavičkou u bylinkového záhonu.

Děda jí tam samozřejmě pečlivě vybírá ty nejlepší.

Z rodiny se postupně stal systém lidí, o které se Sofie mohla opřít.

A právě stabilita pro ni znamenala obrovský rozdíl.

Kdysi panika, dnes klid

Změna byla postupná, ale obrovská.

Dříve dokázala při krátkém odchodu člověka z auta propadnout panice. Dokázala se vyvléknout z postroje, ničit vybavení auta a doma při samotě otevírat dveře i okna.

Dnes už ví, že když člověk odejde, zase se vrátí.

Stačí jí říct, aby počkala, a dokáže v klidu odpočívat nebo pozorovat okolí.

To, co kdysi působilo téměř nepřekonatelně, se díky dlouhodobé práci, stabilnímu režimu a vzájemné důvěře výrazně změnilo.

Je to naše třetí dítě

Sofie si vytvořila velmi silné pouto také k dětem.

Když nejsou doma, čeká u jejich pokoje a vyhlíží jejich návrat. A když doma jsou, jen těžko se od sebe odtrhnou.

Je citlivá, tvrdohlavá, silná a stále plná energie.

Ale především je dnes pevnou součástí rodiny.

Její páníček to vystihl jednoduše:

"Je to zkrátka naše třetí dítě."

Po všem, čím si prošla, konečně pochopila to nejdůležitější:

že tentokrát už zůstává.

Co nám adopce Sofie dala?

Její rodina získala parťačku pro výlety, lumpárny i obyčejný každodenní život.

Sofie na oplátku získala lidi, kteří se nezalekli toho, že společný začátek nebude jednoduchý.

Její příběh nám připomíná, že některým psům nestačí otevřít dveře nového domova.

Potřebují čas, předvídatelnost, správné vedení a hlavně možnost znovu uvěřit, že o svůj domov nepřijdou.

Někdy není největším zázrakem samotná adopce. Je jím chvíle, kdy pes konečně pochopí, že už je opravdu doma.