Jak nám dvě bull tlapky obrátily život naruby: Příběh Bely a Dory 🐾 

Na počátku bylo přání malé holčičky mít vlastního parťáka. Osud nás nakonec zavedl do Hafanofa a z jedné zachráněné bull slečny z množírny byly rázem dvě. Přečtěte si příběh o nezištné lásce, trpělivosti a rasové diagnóze "bulteriér". 

Všechno to začalo velkým snem jedné malé holčičky z Králova Dvora u Berouna, která toužila po vlastním pejskovi. Protože v naší rodině psi byli odjakživa a všichni je milujeme, rozhodli jsme se přání dcery Báry splnit. Vybrat to správné plemeno byl ale nejdřív oříšek.

"Hlava rodiny prosazovala většího psa s logickým argumentem, že malé plemeno omylem zasedneme, a že nejlepší by byl dobrman. Já jsem naopak stála za pejskem z útulku, protože útulkáči jsou ti nejvděčnější mazlíčci na světě. Dceři to bylo jedno – ta prostě jen strašně moc chtěla psa."

Cesta k "božským bulíkům"

Na sociálních sítích jsem s oblibou sledovala příhody jednoho bulteriéra a toto plemeno mi naprosto učarovalo. Jejich šaškovská povaha, smysl pro humor a nekonečně milující nátura mě dostaly. Zkusmo jsem rodině navrhla bulteriéra a k mému překvapení návrh jednoznačně prošel! Zkusila jsem tedy zařadit vyšší rychlost a navrhla, abychom nějakého bulíčka zachránili z útulku nebo množírny. I s tím rodina souhlasila, ale najít toho pravého se ukázalo jako složitý úkol. Na dva inzeráty jsme odepsali, ale štěstí nám nepřálo.

Až přišel ten správný den. Kolegyně v práci mi ukázala stránku Psího depozita v Litvínově (dnešní HAFANOF z.s.). Právě tam psali o dvou zachráněných, přibližně dvouletých bulinkách – Roře a Belle. Obě si prošly opravdovým peklem ve zrušené slovenské množírně a byly zachráněny z příšerných podmínek.

Den D a těžké začátky

Nelenila jsem a okamžitě zavolala. Po osobní návštěvě v depozitu u Niki Markové nás z poměrně velkého počtu zájemců vybrali! Domů jsme si odváželi Roru, kterou jsme okamžitě přejmenovali na Doru (Dorinku). Dcera Bára byla v naprosté extázi a my nadšeně nakupovali výbavu a hračky.

Nebudeme si lhát, začátky byly náročné. Dorinka neměla vůbec žádné sociální návyky. Když jsme poprvé dorazili domů, okamžitě se vrhla na misky – vypila všechnu vodu a naráz snědla všechny granule. Trvalo nějakou dobu, než pochopila, že už hladovět nebude, že jídlo dostává pravidelně a miska s vodou nikam nezmizí.

Museli jsme ji také naučit čistotě. První tři dny jsme s ní chodili ven v půlhodinových intervalech a hlasitě slavili a chválili každý úspěch. Po třech dnech to Dorinka pochopila – a první velký krok k socializaci byl úspěšně za námi. S poslušností nám velmi pomohla psí škola, ale napravování pošramocené psí psychiky vyžadovalo delší čas. Vysvětlit jí, že nemusí "sežrat" každého psa, kterého potkáme, je vlastně výzva, na které pracujeme dodnes. 😊

Z jedné bulinky jsou dvě

Druhou zachráněnou fenečku, Bellu, si původně adoptovala jiná rodina. Zůstali jsme s nimi v kontaktu a občas jsme Bellinku hlídali u nás v "psí školce". Když se holky po čase viděly, sice proběhlo trochu drsnější bull přivítání, ale pak už vesele řádily v bytě tak, až se celá bytovka otřásala v základech.

V srpnu 2018 nás čekalo velké stěhování na venkov. Ve stejné době jsme se dozvěděli, že Bellinčina adopce bohužel nevyšla. Rozhodnutí bylo okamžité – Bellinka bude naše! Holky byly z obrovské zahrady a procházek po lesích nadšené. Dorinka si naštěstí zvykla i na voříška naší babičky, fenku Lízu. Nesežrala ji, naopak ji obě holky začaly jako psí seniorku respektovat a chránit.

Jak se jim daří dnes?

Obě holky milují lidi a zbožňují návštěvy. Dokonce i paní pošťačka se jich už dávno nebojí a klidně nám nosí balíčky až na terasu.

"Bellinka je neuvěřitelná pohodářka, která by nikomu neublížila. Jen když se chce mazlit, chová se jako takový roztomilý chlupatý tank. Dorinka má sice stále občas spadeno na drobné živé tvory (na svém kontě má už jednu kočku, krtka a dva rejsky – i když u jednoho máme podezření, že dostal infarkt jen z pohledu na její zuby), ale jinak je to ta nejněžnější a nejmazlivější duše."

Obě jsou to dnes spokojené, zdravé a patřičně rozmazlované bull slečny. Milují postel, gauč, dobré jídlo a celou naši rodinu. A my jsme nesmírně vděční, že jim můžeme "sloužit", drbat je, rozmazlovat a když mají dobrou náladu, tak nás vezmou na procházku.

Co nám adopce dala?

Kromě chlupů, které máme naprosto všude, jsme získali obrovské množství nezištné lásky, nekonečno humorných situací a velkou životní odolnost. Nikdy bychom je nevyměnili za nic na světě. Rasa bulteriér je pro nás láska na celý život – jsou to zkrátka úžasní klauni, trochu autisti, ale hlavně psi s tím největším srdcem.