Příběh první: Ela

Po rozchodu s přítelem, se kterým jsme měli bulteriérku Bublinu (jež zůstala převážně v jeho péči), jsem delší dobu zvažovala pořízení nového bulíka. Každý den jsem hledala toho pravého parťáka, až jsem v únoru narazila na Facebooku na sdílený příspěvek o zachráněných bulteriérkách ze Slovenska. Ihned po zhlédnutí fotek jsem věděla, že se o nich musím dozvědět víc.

Po bezesné noci plné přemýšlení jsem hned druhý den kontaktovala Psí depozitum Litvínov (tehdy pod hlavičkou Kampaně na pomoc psům). Měla jsem obrovský zájem o adopci Eli.

Dostala jsem kontakt na rodinu z Choťovic, u které byla Ela v dočasné péči. Následně jsem se spojila s dočasnou tetičkou Lenkou a domluvily jsme se na návštěvě. Po příjezdu nás Ela vítala hned za plotem. Nedá se ani popsat, jaký pocit mě zaplavil, když jsem ji poprvé uviděla. Srdce se mi pomalu zastavilo a slzy jsem měla na krajíčku. (Vlastně bulím i teď, když to po letech píšu a vzpomínám na to!)

Její kůže vypadala opravdu děsivě. Byla celá růžová, z velké části úplně holá a tlapky měla rozpraskané do krve. Zpočátku jsem se bála na ni vůbec sáhnout, abych jí neublížila. Ona však měla obrovskou radost. Zamilovala jsem si ji ihned během té první návštěvy a věděla jsem, že už ji prostě nikomu nedám. A to i přesto, že mi bylo jasné, jak dlouhá a nákladná cesta k jejímu uzdravení nás čeká. Jezdila jsem za ní pravidelně každý víkend, dokud nebyla zdravotně způsobilá k odjezdu. Domů jsem si ji oficiálně adoptovala 21. dubna 2018.

První cesta vedla do koše s prádlem:

Nový domov na Elu čekal v Praze. Po příjezdu vedly její první kroky do koupelny, kde vlezla do koše na špinavé prádlo a udělala si z něj pelíšek. Pohled na její zdevastované tělíčko byl stále velmi smutný. Postupně si ale začala zvykat na psí radosti – každá hračka, která pískala, se okamžitě stala její nejlepší kamarádkou.

Ela se zpočátku nesnesla s žádnými cizími psy. Rozhodla jsem se proto přizvat na pomoc kynoložku, která nám oběma neskutečně pomohla. Elinka dělala v socializaci obrovské pokroky, každý týden se posunula o kus dál. Je to opravdu obrovský rozdíl, když učíte základy malé štěňátko, nebo dospělého zachráněného psa s těžkou a bolavou minulostí.

Každý den jsme poctivě trénovaly na procházkách. Bohužel jsme zažily i několik nepříjemných incidentů s jinými psy, protože nezodpovědnost některých pejskařů je občas nervy drásající. Jak ale plynul čas, na jejím těle i duši byly vidět neuvěřitelné změny. Dnes už má Ela několik stálých psích kamarádů, se kterými si vydrží hrát klidně celý den. Srst jí krásně zarostla a celkový zdravotní stav se výrazně zlepšel, i když dodnes bojujeme s chronickými záněty kůže a léčíme nemocné oči. Je to ale úžasný, milovaný a patřičně rozmazlený parťák do života (jen těch zničených věcí v bytě by mohlo být o něco méně :D).

Její adopce mi změnila život od úplných základů. Nebojím se přiznat, že jsem na ní začala být zdravě závislá. Má přednost před vším. Dříve jsem byla obrovský workoholik, ale po adopci se snažím trávit každou volnou chvíli s ní a vynahradit jí ty hnusné roky, které musela prožít. Neustálý pobyt v posteli, na gauči nebo asistence v kuchyni je u nás naprostou samozřejmostí. V posteli je vlastně doma víc než já.

Příběh druhý: Lora 

Krásnou bulteriérku Loru jsem si adoptovala 24. března 2018, kdy jí bylo pouhých jeden a půl roku.

Chtěla jsem jí pomoci:

Poprvé jsem ji zahlédla na začátku února roku 2018 na Facebooku. Její tehdejší dočasná mamka Bohdanka Nováková sdílela příspěvek, ve kterém prosila o pomoc pro Loru. Lorinka měla kvůli předchozímu krutému zacházení v množírně velmi špatné zažívání a nemocné bříško.

Před Vánoci v roce 2017 nám totiž odešel do psího nebe náš milovaný bulíček Ygor. Bylo mu skoro 12 let a měli jsme ho od štěňátka. Moje maminka ho tehdy dostala k narozeninám, protože si bulteriéra vždycky moc přála. Po jeho odchodu byla doma nesmírně smutná. Začala jsem proto na internetu sledovat pejsky k adopci s myšlenkou, že by bylo krásné nějakému opuštěnému bulíkovi pomoci a vrátit mamce úsměv na tvář.

Vykouzlila mámě úsměv na rtech:

Když jsem objevila Loru, okamžitě jsem věděla, že je to ona. Poslala jsem její fotky mamce a hned kontaktovala tetičku Bohdanku s dotazem, jak na tom Lorinka je a zda bychom se na ni mohly přijet nezávazně podívat. Opatrně proto, že taťka tehdy s dalším pejskem ještě úplně nesouhlasil.

Dne 11. března 2018 jsme s mamkou sedly do auta a vyrazily směr Zlín. Lorinka se k nám hned radostně hnala a divoce vrtěla ocáskem. V tu vteřinu bylo rozhodnuto – byla naše. Popovídaly jsme si s Bohdankou a ta s úlevou usoudila, že Lora našla ty správné lidi. O dva týdny později, 24. března, jsme si pro Lorinku jely už napořád a stala se pevnou součástí naší rodiny.

Lorinka je náš obrovský miláček. Za celou tu dobu, co je s námi, se neuvěřitelně změnila k lepšímu. Spravilo se jí bříško, srovnala se jí záda, krásně se osvalila a vyrostla z ní neuvěřitelně veselá rošťanda. Kvůli své minulosti sice potřebuje o něco více pozornosti a trpělivosti než běžný pes, ale my ji bereme přesně takovou, jaká je. Má svou milující rodinu a my máme ji. Bydlí s rodiči na vesnici, kde má skvělé zázemí. Moc ráda ji beru na výlety, protože ze všeho nejvíc miluje jízdu autem. Je to zkrátka náš dokonalý parťák.